Vystudovala jste střední zdravotní školu, ale pak jste dlouhé roky pracovala ve finančních službách. Proč jste odešla a co bylo impulsem pro váš návrat?
Po vystudování zdravotní školy jsem měla jasné představy o tom, jak by to mělo ve zdravotnictví chodit. Nastoupila jsem do práce plná odhodlání, ale přišlo rychlé vystřízlivění. Téměř nic nebylo tak, jak jsem si představovala. Teď zpětně ale také vidím, že to bylo hodně mým věkem a naivními představami. Chtěla jsem změnu a přijala jsem nabídku z finanční sféry, ačkoliv jsem o tom nic nevěděla. Ale když se chce, jde všechno. Moc mě bavila práce s lidmi. Jenže firma rostla a „rodinný“ přístup ke klientům se vytratil. Práce mi přestala dávat smysl. Sice jsem si předtím říkala, že se do zdravotnictví už nikdy nevrátím, ale je to smysluplné povolání. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla.
Co jste se ve finančním sektoru naučila pro práci ve zdravotnictví?
Hodí se mi umění jednat v obtížných situacích, naslouchat, hledat za emocemi jejich příčinu. Už si neberu věci příliš osobně a taky se mi hodí, i pro život, time management.
Přijdete ještě do kontaktu s pacienty?
Ano, za optimální situace jsem čtyři dny v ambulanci a jeden den se přednostně věnuji práci staniční sestry. Kontakt s pacienty by mi velmi chyběl.
Kromě práce staniční sestry jste také koordinátorkou psychologické pomoci. Co je to za projekt?
Koordinaci psychologické pomoci mám na starost od října 2020. S prací staniční sestry to nesouvisí. Jen bylo potřeba, aby se tomu na oddělení někdo věnoval a já se toho ráda ujala, protože se o psychologii léta zajímám. Pacienti mají v čekárnách k dispozici letáčky s nabídkou psychologické pomoci. O této možnosti jim i aktivně říkáme. Já poté zajišťuji kontakty, termíny a komunikuji s paní psycholožkou.
Čím si ve volném čase čistíte hlavu?
Především procházkami s rodinou v přírodě a sportem.
