Hrát byl váš nápad, nebo vás k tomu pošťuchovalo okolí?
S myšlenkou hrát v ochotnickém divadle jsem si pohrávala dlouho. Dokonce jsem jednou napsala i dopis do pardubického Exilu (malé původní amatérské divadlo), ale nakonec jsem se neodvážila na zkoušku přijít. A pak jsem šla jednoho krásného dne s mou kamarádkou do divadla. Ukázalo se, že ob sedadlo sedí její známá a ta směrem k nám zahlásila: „Vidím, že máš s sebou kámošku, nechtěla by s náma hrát v Heřmaňáku divadlo? Zrovna někoho sháníme.“ Nic není náhoda. Prostě mi to přišlo naproti. Slovo dalo slovo a už jsem tady takových deset let.
Měla jste v sobě herečku už od dětství?
Jo jo. Říkali mi, že je mě všude slyšet i vidět. Jsem extrovert. Blíženec, který se rád předvádí. Jenže něco jiného je o tom mluvit a něco jiného je jít si to na jeviště zkusit.
Co jste se musela jako ochotník doučit? Jak jste na tom třeba s přednesem? Nebo jak třeba zvládnete desetkrát za sebou předstírat stejné překvapení?
Proto jsem tady docházela na hodiny dramatizace a trénovala. Třeba jak mám klesnout hlasem u tečky. Pořád se učím. Ne každý to má dané do vínku.
Přiznala jste se mi, že máte z našeho rozhovoru trému. Jak můžete? Zrovna vy?
Sice vystupujete před lidmi, ale stejně se bojíte. Člověk chce být dokonalý.
Rozumím tomu dobře, že vy se nebojíte, že se na vás bude někdo dívat, ale že něco pokazíte?
Ano. Trému, kdy se vám klepou i útroby, tu jsem mívala ze začátku. Ta mě už přešla. Teď se bojím, že to kolegům zkazím. Ti mi říkají, ať se neberu tak vážně, že o nic nejde. Jenže já to vždycky hrozně prožívám. Nejlepší je nechat to přirozeně plynout. Třeba jako teď, kdy jsem se s váma odvázala. Navíc náš pan principál je starší pán a občas zapomene text, takže musíte umět i improvizovat. Teda já si myslím, že to někdy dělá i schválně.
Možná dobře ví, že se chytnete.
Ale ne pokaždé! Rozhodně tady ale načerpám sílu. Všechno ze mě spadne a psychicky si odpočinu. Když děláte na onkologii, potřebujete nějaký ventil.
Řekla bych, že v práci musíte hodně energie vydávat, že pacienty nabíjíte.
Hm. Pacient přijde vystrašený. A teď si vemte, že jich v čekárně sedí i třicet, protože máme dvě ozařovny a je tam i ambulance. Úzkostný pacient potřebuje uvolnit, uklidnit, rozesmát, i když ne každý je toho schopný. Energie strachu je těžká a plíživá. Doslova fyzicky ji cítíte. A teď si představte, že jste v této energii celý den. Potěším je slovem, pohledem, někdy je chytnu za ruku a pohladím, předám energii, ale musím si nějakou i ponechat. A kde má člověk pořád brát tu obrovskou úžasnou sílu a slunečnou energii, aby se pacienti cítili dobře?
Rozumím… Proto tedy to divadlo a léčivý smích.
Vyhledávám něco, co mě nabíjí. Jdu do přírody. Nebo právě do divadla, mezi zdravé lidi. Chci smích a veselí. Ráda se směju a ráda smích i rozdávám, ale musím tu radost někde načerpat. Občas totiž z náročné práce přijdu vymačkaná jak citrón.
Dá se něco na vaší práci vypíchnout, co vás na ní nejvíc baví? Jde to vůbec?
(zhluboka vydechne) Mockrát jsem chtěla odejít. Mockrát. Říkám to na rovinu. Co mě baví, je, že nás pan majitel zásobuje moderní technologií, takže se pořád musím učit nové a nové věci. Začínala jsem na kobaltovém ozařovači, kde se ručně motaly clony. Teď přijdete, vezmete ruční ovladač, takhle uděláte a je hotovo. To mě obrovsky motivuje, protože člověk neustrne. Vždycky mi chvilku trvá seznámit se s novým přístrojem a mladším kolegyním, které to mají v paži, říkám: nechte mě si to s mým selským rozumem párkrát osahat. Pokaždé to dám a jsem ráda, že umím ovládat všechny přístroje, na kterých se s děvčaty střídáme. Takových je nás jen pár. Prý hvězdná pěchota… (rozesměje se)
Svěřila jste mi, že ve volném čase vykládáte i karty. Co vás na tom zajímá?
Zajímají mě věci mezi nebem a zemí. Zklidním se i nahlédnu pod pokličku. Pro mě je to srdeční záležitost. Někteří lidé spoléhají jen na rozum. Často vám říká: „Udělej to, protože to dělají ostatní.“ „To by se mělo.“ „Co si lidi pomyslí?“ Ale když se zklidníte a šoupnete to blíž k srdci, tak zjistíte, že je to o něčem jiném. Rozum vás totiž vede jinam než srdce. No a často si lidi přes karty jen potřebují s někým promluvit. Potřebují obejmout slovem.
Takže vlastně děláte znovu to, co ve své práci…
Ano. Léčím je ale jinak než ozařovačem.
Vždyť vy vlastně záříte! Nejen přístroji, ale hlavně svou energií. To je nebývale krásná dvojznačnost!
Jo, lidi mi to říkají. Od pacientů často slyším: „Jé sestřičko, já jsem vás viděl na příjmu na CTčku, vy jste takový sluníčko.“ Pro mě je to odměna, když se se mnou po třiceti ozářeních loučí a svěří se, že měli pocit, že jsou v dobrých rukou.
Pojďme tedy zpátky k divadlu. Kolik vás v souboru Heřman celkem hraje?
Asi dvanáct. Všechno nadšenci různě posbíraní. Čtyři důchodci, tři pracující ženy, dvě ženy na mateřské a kluci vysokoškoláci. Náš největší problém je, abychom se jednou za týden všichni časově sešli. I proto jsme schopni nazkoušet za rok maximálně jednu hru. Víc toho nedáme. V Heřmanově Městci uděláme maximálně jednu reprízu (ta letošní s aktuální hrou Rejžák z Prahy tam bude 8. dubna) a pak s tím jedeme pětkrát po okolních městech.
Vy celý rok zkoušíte hru, kterou hrajete jen pětkrát?
Ano, je to tak.
Čím vším se liší ochotnické divadlo od toho „normálního“?
Jako herci peníze vůbec nedostáváme. Sice se vstupné na naše hry vybírá, ale platíme z toho jen náklady na cestu. Je to prostě záliba. Hrajeme i bez kostýmů a neřešíme moc ani rekvizity.
Nechybí vám to pak, abyste se dostali do role?
To ne. Kulisa je pro nás volné jeviště, židle nebo lavička. Někdy si kulisy namalujeme, třeba tři plakáty. Je to i proto, abychom nemuseli jezdit se stěhovákem. Abychom měli minimálně věcí. Ale samozřejmě máme i nějaké klobouky, pistole nebo dřevěné meče. A korále pro princeznu máme z pospojovaných žlutých kinder vajíček. Něco si vyrobíme a hodně dáme na fantazii diváka.
Jaké role jste už hrála?
Teď naposled členku divadelního souboru, tedy v podstatě samu sebe. Pak paní madam s doutníkem. Vílu. V pohádce jsem hrála kočku. Pak jednu prdlou holku. Taky selku nebo těhotnou ženskou na ostrově, kde přistáli trosečníci.
Jak si vybíráte hry, které se rozhodnete nazkoušet?
Přemýšlíme, aby hra měla dostatek postav, abychom se realizovali všichni. Ale někdy někomu stačí, když hraje smrtku a přejde jen po jevišti s kosou. Když někdo v souboru účinkuje třeba už 35 let, tak měl tolik rolí, že si rád dá na chvíli pohov.
Máte něco, čím se před představením vyburcujete?
Když je zaplněný celý sál, až cítíte, jak se to tam chvěje, tak se tady v šatně sejdeme a zazpíváme si jednu naši písničku. Principál vezme kytaru a spustí „Na divadle se roztáčí svět jak v zrcadle…“ (zpívá) Všichni se přidáme a tím se úplně uvolníme. Pak si popřejeme tfuj-tfuj-tfuj a jde se na to!
