Paní Venuši i ostatním dámám, jimž nebylo zatěžko věnovat čas, úsilí a peníze do této obdivuhodné činnosti, za nás i pacienty ze srdce děkujeme.
Na následujících řádcích vám nabízíme rozhovor s paní Venuší Rybovou o projektu „čepičky“.
Jak Vás napadlo, že budete šít čepičky pro onkologické pacienty, a byla podnětem nějaká konkrétní událost?
Šlo čistě o spontánní nápad v době, kdy jsem měla pocit, že se mi příliš osobně nedaří. Doléhalo na mě, že mám autistické dítě, manžel byl nemocný a trpěla jsem pocitem mateřského selhání, kterým si každá maminka čas od času na rodičovské dovolené projde. Tak jsem si v rámci terapie zašla zaběhat a napadlo mě, že bych mohla udělat něco pro lidi, kteří jsou na tom hůř než já. Moje sestra zemřela na rakovinu plic, manžel se léčil s rakovinou, takže jsem věděla, že chci něco udělat pro onkologické pacienty. A tak vznikl nápad čepičky.
Co následovalo pak?
Ještě ten den jsem sedla k počítači a oslovila své známé, jestli by se na tomto nápadu chtěli podílet. Ti si zpočátku ťukali na čelo, co jsem si to před Vánocemi vymyslela, ale nakonec to klaplo.
Kdo všechno se do projektu zapojil?
Napsala jsem na uzavřenou facebookovou skupinu věnující se běhání. Panuje tam velmi přátelská atmosféra, běžci se navzájem podporují a věří si. Hned se mi začaly ozývat běžkyně, které doteď znám právě jen z virtuálního světa. Začaly šít a nakupovat z vlastních peněz materiály, a protože jsem stanovila určitý termín, za chvilku jsem měla doma překladiště čepic.
Kolik žen se do projektu zapojilo a kolik čepic se nakonec ušilo?
Nemám to přesně spočítáno, ale odhaduji kolem 14 žen z celé České republiky. Celkově se ušilo 228 čepic s tím, že původní záměr bylo do Multiscanu dodat 100 čepic. Z toho jsem měla obavy, protože se mi to najdou zdálo jako obrovské číslo. Čepičky chodily a já je stále přepočítávala, jak jsem se bála, že svůj osobně stanovený počet nesplníme. Balíčky ale chodily dál a čísla rostla… Pak najednou přišel velký balík a rázem jich bylo 200. A mně v tu chvíli došlo, že budeme moct dárečky dát na dvě kliniky.
Součástí čepiček jsou i přání od dětí ze základní školy.
Na jedné z třídních schůzek v Montessori škole v Jablonném nad Orlicí, kam docházejí moje děti, jsem se dohodla s paní učitelkou, že pro nás děti přáníčka namalují. Je na nich nejen vzkaz pro pacienty, ale i podpis a věk malého umělce. Dále kreslily děti běžkyň, které šily. Když jsem přáníčka viděla poprvé, dojalo mě to.
Proč jste čepičky věnovala právě našemu centru?
Mám pro to dva důvody. Z Orlických hor, odkud pocházím, to mám do Pardubic nejblíž, zadruhé se v Multiscanu léčil manžel a byl zde moc spokojený.
Jaké máte plány do budoucna? Rýsují se nějaké další projekty?
Jsem snílek a nedržím se při zemi, takže mám spoustu plánů. Manžel je naopak racionální, takže mě zase stahuje zpátky z nebes na zem, což je někdy dobře. Nicméně když se podařilo ušít tolik čepiček, říkala jsem si, že by bylo hezké obsáhnout více klinik a poslat prostřednictvím nich pozdrav zvenčí od lidí, kteří jsou sice zdraví, ale stejně s nemocnými velmi soucítí. Chtěla bych, aby bylo cílem čepiček dodat onkologickým pacinetům více síly a naděje a impulz k boji. Velice se vážím lidí, kteří touto nemocí procházejí a kterým osud tohle hodil k nohám, a přesto to nevzdali a bojují. Myslím, že si zaslouží malý dárek, jako jsou třeba právě čepičky. Uvidíme, jestli to klapne.
Takže opět zaměření na onkologické pacienty?
Ano, na ty dospělé. Mám procit, že pro dětské pacienty se toho dělá hodně, a je to moc dobře. Já jsem však uvažovala nad tím, že dospělí také potřebují podpořit, protože častokrát si možná více než děti uvědomují, čím procházejí, co je čeká a mají spoustu černých myšlenek.
Bylo šití čepiček ventil, nebo spíš závazek?
Myslím, že je to propojené. U šití čepiček šlo o hmatatelnou věc, o něco, co je tady a teď. Takže ventil to pro mě byl. Zároveň to ale byl i obrovský závazek. Závazek vůči lidem, kteří se do toho zapojili, abych splnila jejich očekávání a dokázala je ocenit. Velice si jich vážím, protože do toho investovali čas, energii a peníze, a jsem si jistá, že všechny čepičky byly šité s láskou.
Máte čtyři děti, nemocného syna a manžela po onkologickém onemocnění, máte čas odpočívat?
Čas strávený během jsou moje ukradené chvilky, kdy můžu být jen sama se sebou. Ráda říkám, že běhám jako holka, to znamená, že někdy běhám jako malá rozverná holka, jindy u toho třeba brečím a pustím všechny emoce ven. Běh je katalyzátor toho všeho, a když pak přijdu domů, už nevidím věci tak černě. Vnímám jako svoji výhodu i to, že bydlím téměř na samotě. Nabíjí mě jen pohled do přírody, kdy vidím lesy, kopce, východ slunce, mlhu na kopcích, to je samo o sobě ozdravné a dává to člověku sílu.
Více o paní Venuši Rybové a jejích projektech najdete na http://www.venusinsvet.cz/
